Zjistili jsme, že obecně je pro třetí země, jako je Rusko a Čína, náročnější ovlivňovat evropské instituce než národní instituce. Velmoc s jasnou linií vedení (zejména Rusko se svou vertikálou moci) nemusí nutně vědět, jak se vypořádat s hybridní organizací, jako je EU, kde je moc rozdělena mezi několik různých institucí podle logiky, která je v národních státech zcela odlišná. Fungování autoritářských režimů je neslučitelné s formální a komplikovanou byrokracií Unie, která je často považována za nekonzistentní, příliš složitou, nepředvídatelnou a těžko přístupnou.
Zjistili jsme, že obecně je pro třetí země, jako je Rusko a Čína, náročnější ovlivňovat evropské instituce než národní instituce. Velmoc s jasnou linií vedení (zejména Rusko se svou vertikálou moci) nemusí nutně vědět, jak se vypořádat s hybridní organizací, jako je EU, kde je moc rozdělena mezi několik různých institucí podle logiky, která je v národních státech zcela odlišná. Fungování autoritářských režimů je neslučitelné s formální a komplikovanou byrokracií Unie, která je často považována za nekonzistentní, příliš složitou, nepředvídatelnou a těžko přístupnou.
Tlak autoritářských zemí se v členských státech tradičně nejlépe uplatňuje prostřednictvím bilaterálních vztahů a méně prostřednictvím samotné Evropské unie. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov toto otevřeně připustil, když řekl: „Ocenil bych a dal bych přednost situaci, kdy by se každá členská země EU řídila svými národními zájmy.“
Na základě našich výsledků je Evropský parlament nejodolnější instituce EU vůči zahraničním vlivům. Přímo zvolení poslanci, kteří jsou většinou kritičtí k autoritářským režimům, včetně Kremlu, mají v Evropském parlamentu pohodlnou většinu. Tato skupina se dostává do ohrožení pouze v situacích, kdy s ní nesouhlasí mainstreamové parlamentní skupiny. Radu Evropské unie je snazší ovlivnit zvenčí, protože všechna rozhodnutí týkající se zahraniční politiky se přijímají jednomyslně, což znamená, že stačí jeden členský stát, aby jakákoliv iniciativa byla zablokována. I zde se však ukázalo, že ovlivňovat rozhodnutí je velmi obtížné, jak dokazují sankce proti Rusku, které byly schváleny i přes neochotu mnoha členských států, jako je Maďarsko, Slovensko, Řecko, Itálie atd. Tato skutečnost také vypovídá o schopnostech evropských institucí vyvíjet na své členy tlak ke konformitě.
Evropský parlament se tak prakticky stal „svědomím“ evropské zahraniční politiky, jelikož formuluje postoje Unie na základě jejich hodnot. A i když svědomí ne vždy řídí chování, v mnoha případech se tomu tak děje, a v ostatních případech vede k pocitům viny.
Parlamentní skupiny na politických periferiích, krajně levicová Identita a demokracie (ID) a Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice (GUE/NGL), spolu s poslaneckými nestraníky patří mezi největší podporovatele autoritářských režimů. Jedná se o významnou menšinu 20 % europoslanců, i když toto číslo není dostatečné na to, aby bylo schopné blokovat klíčová rozhodnutí, pokud existuje plošná shoda mezi politickým mainstreamem. Většina těchto okrajových skupin by uvítala sblížení mezi EU a Ruskem a zrušení sankcí vůči třetím zemím. Zlepší-li se volební výsledky těchto stran v důsledku pandemie a nadcházející hospodářské krize, autoritářským režimům to nepochybně poskytne větší příležitost ovlivňovat evropskou a národní politiku.
Nejsilnější mainstreamové politické strany (Evropská lidová strana, Obnova Evropy, Pokrokové spojenectví socialistů a demokratů) jsou obecně velmi kritické vůči praktikám autoritářských režimů a vyvíjejí podstatný sociální tlak na své členy, což vede k parlamentnímu hlasování, které je více v souladu s ideologiemi těchto stran.
Krajně pravicoví europoslanci ze skupiny ID (například italská strana Lega nebo belgická Vlaams Belang) často silně podporují Kreml, ale zároveň jsou kritičtí vůči komunistickým a levicovým režimům (např. Čína, Venezuela). Tento rozpor lze vysvětlit pomocí třech faktorů 1) ideologie: nefalšovaný obdiv k ruské politice, které je postavena na údajné národní suverenitě a hrdosti, (2) média: vliv oficiálních a neoficiálních proruských médií a (3) přímý vliv: potenciální finanční, diplomatická podpora z Kremlu vedená skrze různé sítě. Krajně pravicoví europoslanci se navíc zasazují o politiku „Make the EU Weak Again“ (Pojďme znovu oslabit EU), která by zanechala rozhodnutí týkající se zahraniční politiky na členských státech namísto institucí EU.
Členové radikálního seskupení politických stran, Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice (GUE/NGL) jsou v Evropském parlamentu neostřejšími kritiky Spojených států a Trumpovy vlády a zasazují se o to, aby EU přestala „slepě následovat“ Washington. Také stojí pevně za politikou Kremlu, ale i Pekingu a Caracasu.
Graf č. 1: Evropské parlamentní skupiny ohodnocené dle jejich postoje vůči autoritářským režimům (průměr na všechny poslance dané skupiny). Čím vyšší číslo, tím kritičtější postoj vůči autoritářským praktikám.
Graf č. 2: Evropské parlamentní skupiny ohodnocené dle jejich postoje vůči Kremlu (průměr na všechny poslance dané skupiny). Čím vyšší číslo, tím kritičtější postoj vůči Kremlu.
Sedm zemí s poslanci Evropského parlamentu, které nejvíce podporují autoritářské režimy, tvoří různorodý klub západních a jižních členských států Unie (Německo, Francie, Velká Británie, Irsko, Řecko, Itálie a Kypr). V důsledku existence významných populistických pravicových a levicových stran jsou tyto národy více nakloněny k podpoře autoritářských států.
Graf č. 3: Průměrné skóre Anti-autoritářského indexu SVE (V4, Rakousko, Rumunsko, Bulharsko), všech 28 zemí EU a 21 zemí mimo SVE. Čím vyšší číslo, tím kritičtější postoj vůči autoritářským režimům.
Graf č. 4: Průměrné skóre Indexu kritiky Kremlu sedmi zemí střední a východní Evropy (V4, Rakousko, Rumunsko, Bulharsko), 28 zemí EU a 21 zemí mimo země střední a východní Evropy (v přepočtu na europoslance). Čím vyšší číslo, tím kritičtější postoj vůči Kremlu.
Existuje velká řada politických stran, které silně podporují autoritářské země a jsou buď členy vládních koalicí členských států EU (např. PODEMOS), nebo vládní koalice podporují zvenku (např. Komunistická strana Portugalska, Komunistická strana Čech a Moravy). Tyto strany se poté stávají klíčovými aktéry, skrze které mohou autoritářské režimy ovlivňovat evropskou politiku.
Státy střední a východní Evropy (SVE) (V4 + Rakousko, Rumunsko, Bulharsko) jsou obecně vůči Rusku a jiným autoritářským mocnostem tvrdší než většina členských států EU. Přestože jsou Česko a Bulharsko nejméně kritickými zeměmi, stále je u nich mnohem větší pravděpodobnost, že odsoudí snahy autoritářů, včetně Kremlu, než u výše zmíněných sedmi, většinou starších členských států.
Graf č. 5: Průměrné skóre Anti-autoritářského indexu u sedmi zemí střední a východní Evropy, které reprezentuje jejich postoj vůči autoritářským zemím obecně. Čím vyšší číslo, tím kritičtější postoj. Modrá linka ukazuje průměr všech 28 zemí EU. Čísla se zaokrouhlují na nejbližší celé číslo.
Graf č. 6: Průměrné skóre Indexu kritiky Kremlu sedmi zemí střední a východní Evropy, které reprezentuje jejich postoj vůči Moskvě. Vyšší číslo reprezentuje kritičtější postoj a naopak. Modrá linka ukazuje průměr všech 28 zemí EU. Čísla se zaokrouhlují na nejbližší celé číslo.
Poslanci Evropského parlamentu, kteří otevřeně podporují Kreml a další autoritářské režimy, samozřejmě existují v Česku, na Slovensku, v Rakousku a Bulharsku. Bulharsko je domovem Socialistické strany Bulharska, které vůči autoritativním vládám zaujímá velmi shovívavý postoj. Poslanci Evropského parlamentu z maďarské vládnoucí strany Fidesz obecně hlasují v souladu s Evropskou lidovou stranou, což je někdy v rozporu s preferovanou politikou Budapeště, neboť premiér Viktor Orbán opakovaně vyzval ke zrušení sankcí proti Rusku a blokoval prohlášení EU kritická k Číně.
Evropská zahraniční politika bude jedním z kritických faktorů v diskusích o budoucnosti Unie. Evropský parlament má jasnou, velmi ambiciózní vizi zahraniční politiky EU, v které mu ale brání zásada jednomyslného rozhodování v Radě EU.
Instituce EU, zejména Evropský parlament, jsou celkově nakloněny politice prosazované Spojenými státy (například opatření proti firmě Huawei), více než většina členských států. Evropská unie, a zejména Evropský parlament, tudíž mohou být klíčovými v udržování a obnovení transatlantické spolupráce a koordinace v zahraniční politice, obzvláště v době, kdy jsou výhody takové spolupráce opakovaně zpochybňovány jak ve Washingtonu, tak v Evropě.
Evropský parlament není v současné době klíčovým hráčem v zahraniční politice EU – ale měl by se jím stát. Větší slovo pro poslance v rozhodování o zahraniční politice by mohlo pomoci Unii stát se silnějším hráčem na mezinárodní scéně, což je jeden z klíčových deklarovaných cílů vedoucích představitelů EU. Posílení pravomocí Evropského parlamentu, jediného přímo voleného orgánu v Unii, by navíc mohlo vést k tomu, že zahraniční politika EU by byla více hodnotově orientovaná a také demokratičtější. Evropský parlament, a zejména Výbor pro zahraniční věci (AFET), by měl vždy mít slovo při přípravě strategických dokumentů a prohlášení EU.
Pokud se jedná o Radu EU, měla by se zásada jednomyslnosti v rozhodnutí změnit na kvalifikovanou většinu – což by znamenalo, že jeden členský stát by nemohl potopit snahy této evropské instituce. Instituce EU, zejména Rada EU, by měly najít způsoby, jak obejít různé byrokratické obstrukce. Tyto změny v postupech by mohly EU pomoci rychleji veřejně reagovat na globální události. Delší funkční období předsednictví Rady (než současných šest měsíců) by navíc mohlo při současném institucionálním prostředí pomoci zvýšit ambicióznost zahraničněpolitické agendy EU.
Dokud se institucionální rámec nezmění, musí být Evropský parlament aktivnější při prosazování dopadů zahraničněpolitických preferencí, protože ty se ne vždy zcela odrážejí ve výrocích jiných institucí EU, natož v prohlášeních samotných vlád členských států. Poslanci Evropského parlamentu a informační kanceláře Evropského parlamentu v hlavních městech členských států musí hrát aktivnější roli v přímé komunikaci zahraničněpolitických priorit v rámci členských států. EU by měla podporovat novináře v členských státech v tom, aby napomáhali širšímu povědomí o zahraniční politice EU.
Konference o budoucnosti Evropy se musí zabývat otázkami zahraniční politiky Evropské unie. Toto zahrnuje zavedení hlasování kvalifikovanou většinou v Radě pro zahraniční věci, posílení úlohy Evropského parlamentu v oblasti zahraničních věcí a rozvoj účinnějšího rámce pro vojenské a civilní mise EU.
Diplomatické úsilí nečlenských západních států, jako jsou USA, by se mělo více zaměřit na Evropskou unii jako na celek, a zejména na Evropský parlament, nikoli pouze na bilaterální vazby, jelikož se zdá, že evropské instituce jsou ochotnější vyhradit se proti autoritářským vlivům více než většina členských států.
EU musí zavést účinný program prověřování investic, aby zabránila aktérům z nepřátelských třetích zemí skupovat klíčové evropské firmy. Toto je obzvlášť důležité v souvislosti s pandemií COVID-19 a navazující hospodářskou krizí, která otevírá příležitosti pro různé vyděračské praktiky. EU by navíc měla odstranit veškeré možné legislativní mezery, které umožňují členským státům zadávat velké zakázky společnostem z autoritářských třetích zemí bez transparentního výběrového řízení.
Evropský parlament by měl zlepšit systém prověřování europoslanců i pravidla lobování. Veřejný nástroj pro sledování osobních schůzek poslanců, který by zaznamenával jejich schůze se zástupci politických a hospodářských organizací ze třetích zemí, by zvýšil transparentnost tím, že by odborníkům, novinářům a občanům poskytl více informací o tom, kdo se snaží ovlivňovat evropská rozhodnutí.
Znalosti kybernetické bezpečnosti evropských úředníků jakožto i samotná kybernetická bezpečnost evropských institucí musí být neustále zlepšována. Tímto způsobem je možné vyhnout se případům, kdy autoritářské propagandistické snahy využívají (padělané nebo autentické) uniklé dokumenty k manipulaci veřejného mínění. Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací by proto měla důsledně sledovat způsobilost Evropského parlamentu a jednotlivých poslanců a předcházet kybernetickým útokům. Poslanci a jejich asistenti by měli absolvovat základní školení v oblasti kybernetické bezpečnosti, aby byli schopni snadno identifikovat potenciální hrozby jako například phishingové e-maily.
V českém stranickém systému existují dvě politické strany, které kombinují proruské postoje s vysokou mírou euroskepticismu. Obě kandidovaly do Evropského parlamentu a získaly celkem tři křesla. Patří k parlamentním skupinám v EP, které jsou stejnou mírou proruské a euroskeptické. Tito čeští europoslanci zastávají prokremelskou linii spolu se svými domácími kolegy a spřízněnými evropskými stranami a velmi zřídka se od těchto přesvědčení odchylují.
Vláda České republiky schválila nejnovější Koncepci zahraniční politiky České republiky v červenci 2015. Stanovuje tři globální cíle, a to bezpečnost, prosperitu a udržitelný rozvoj a lidskou důstojnost, včetně lidských práv, a dva národní cíle, a to služba občanům a dobré jméno České republiky. Podle stejné zahraniční koncepce je základním rámcem pro realizaci české zahraniční politiky Evropská unie. Hodnota, ze které česká zahraniční politika vychází, patří do euroatlantického prostoru, jehož institucionálním vyjádřením je především členství země v EU a NATO.
Přes tato vznešená a velmi proevropská prohlášení existují v českém stranickém systému dvě silně euroskeptické strany (Strana přímé demokracie – SPD a Komunistická strana Čech a Moravy – KSČM), které dlouhodobě kritizují EU, zpochybňují české členství a požadují národní referendum o vystoupení z EU. Jedná se o stejné strany, které již dlouhodobě popírají existenci hybridní války vedené Ruskem, aktivně využívají české dezinformační stránky k šíření svých myšlenek, zamaskovaných jako objektivní fakta, a téměř výhradně se v jakékoli konfrontaci staví na stranu Ruska a Číny.
Graf č. 7: Průměrné číslo Anti-autoritářského indexu (CAI) a Indexu kritiky Kremlu (KCI) u českých poslanců podle příslušnosti ke straně. Čím vyšší číslo, tím kritičtější postoj vůči autoritářským režimům obecně, i vůči Kremlu specificky.
KSČM je potomkem bývalé komunistické strany, která stála v čele země, když byla satelitem Sovětského svazu. Strana uznává Krymský poloostrov jako oficiální součást Ruské federace (někteří její členové pravidelně cestují na Krym a na východní Ukrajinu). Jediná kandidátka za KSČM, která vstoupila do Evropského parlamentu v roce 2019, Kateřina Konečná, opakovaně odmítla návrhy, které byly vůči Rusku kritické, a naopak podpořila prokremelské rezoluce. V dubnu 2020 napsala na svém Facebooku: „ZRUŠME SANKCE!! Dnes jsem podepsala návrh na okamžité zrušení sankcí vůči třetím zemím, jako je třeba Rusko nebo Írán.“ Toto chování je v souladu s ideologií celé strany i s přesvědčením politického seskupení, Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice, ke kterému se v EP KSČM hlásí.
SPD je pravděpodobně nejradikálnějším parlamentním hnutím současné české politické scény. Je to krajně pravicová strana a jedna z nejvíce euroskeptických a antiimigračních stran v evropském politickém spektru. Hnutí SPD svým programem a rétorikou apeluje na dvě nejsilnější obavy, které v posledních letech nejvíce rezonovaly českou společností: strach ze ztráty suverenity v důsledku evropské integrace a strach ze ztráty identity a národnosti v důsledku migrace. SPD zaznamenala překvapivý úspěch a získala 9,14 % hlasů v parlamentu a dva europoslance. Úspěch SPD je považován za překvapivý zejména proto, že strana byla založena pouze před pěti lety, a proto se neúčastnila voleb do EP v roce 2014. SPD je součástí politického seskupení Identita a demokracie a v případě jakéhokoliv hlasování týkající se Ruska se řídí názory domácí základny a tohoto uskupení, které operuje v EP. Jedinou neshodou od posledních voleb v květnu 2019 byl hlas českého europoslance Hynka Blaška. Z neznámého důvodu hlasoval za rezoluci o zahraničních volebních interferencích jako jediný ze skupiny ID a pro dodatek k návrhu 11, který neguje části původně navrhovaného usnesení, konkrétně možné vytvoření zvláštního parlamentního výboru, který by se zabýval cizími vlivy ve volbách.
V českém prostředí jde silný euroskepticismus ruku v ruce s proruskými postoji, což napomáhá snahám Ruské federace o vnitřní rozkol Evropské unie. Některé politické strany v českém stranickém systému se ztotožňují s kremelským smýšlením a jsou připraveny jej prosazovat v Evropském parlamentu. Jedná se hlavně o krajně pravicové a krajně levicové strany, což je hořkosladký důkaz toho, že pozice strany v politickém spektru není pro Rusko důležitá, pokud může těžit z přínosné spolupráce.
Kromě dvou výše popsaných politických stran, které vstoupily na nejvyšší úroveň politiky v Evropě i na národní úrovni, existuje v České republice mnoho regionálních, podobně extrémních a často dokonce militantních politických a dalších uskupení. Vznikají také další strany zaujímající podobné postoje k Rusku i EU (například hnutí Trikolóra, které nedávno založil Václav Klaus mladší, syn bývalého prezidenta Václava Klause staršího a poslanec Parlamentu ČR).
Kromě proruských vlivů v EP stojí za zmínku také klíčová pročínská osobnost, europoslanec Jan Zahradil z ODS, hlavní kandidát politické frakce ECR (Evropští konzervativci a reformisté) ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019. Zahradil je předsedou Skupiny přátelství mezi EU a Čínou, která slouží jako čínský nástroj k prosazování vlivu v Evropském parlamentu. První oficiální čínský zaměstnanec v Evropském parlamentu a Zahradilův asistent v EP, Gai-Lin, inicioval vznik tohoto seskupení. Zahradil opakovaně vyzdvihuje Čínu a její aktivity na sociálních médiích a zároveň kritizuje novináře, think-tanky a politiky, kteří se proti zemi vyjadřují. Dále také poskytuje rozhovory různým čínským médiím. Zahradil vysvětluje svou pročínskou orientaci tím, že je zastáncem cynické realpolitiky a zajímá se o Čínu jako o rostoucí supervelmoc. Zatímco jeho strana ODS (která je největší pravicovou stranou v České republice a druhou největší v českém parlamentu) je obecně vůči Číně kritická, Zahradil není jediný člen strany s pročínskými názory.
Neosobní a nedostatečná snaha české vlády seznámit občany s EU a novými hrozbami, které přináší moderní technologie, umožnila straně jako SPD vstoupit na nejvyšší úroveň politiky. Podpora KSČM je dána především regionálními nedostatky vypořádat se s komunistickou minulostí a jakousi nostalgií, zejména u starších voličů. Ačkoli popularita obou stran pomalu klesá kvůli nově vznikajícím stranám a vzájemné „výměně“ voličů, celkový počet hlasů pro strany na periferii politického spektra se výrazně nemění a má potenciál k dalšímu růstu.